Immer wieder arbeitet Milena Dopitová auch mit dem Medium Photographie, meist im Sinne einer inszenatorischen, narrativen Photographie, weniger als dokumentarische Möglichkeit also, vielmehr bildnerisch-konzeptuell. „Die Wand der Wünsche“ betitelt sie eine Bildserie, die als Schwarz/Weiß-photographie realisiert wurde. Es handelt sich um Aufnahmen aufgebarter toter Körper aus einem Leichenschauhaus. An jedem Paar Füße hängt ein Zettel mit verschiedensten Wünschen, die den Verstorbenen gewissermaßen mitgegeben werden. Dopitová verschränkt mit dieser Arbeit in eindringlicher Weise Leben u. Tod, Dasein u. Abwesenheit.
Im Angesicht des Todes wird das Wünschen zu einer transzendentalen, spirituellen Geste, die keine Einholbarkeit verbürt. Indem sich die Künst-lerin d. Photographie bedient, wird nicht nur eine existentielle Referenz des Todes sichtbar, sondern auch ein meditatives Aufgehobensein in der Zeit, ist doch die Photographie das erste Zeit-Bild in der Geschichte der Bilder und bildet so eine unsichtbare Nabelschnur zwischen der Welt des Lebens und der Welt des Todes.
Milena Dopitová pracuje také soustavně fotografickými prostředky, většinou ve smyslu inscenujícího, narativního fotografování, tedy méně jako dokumentární možnosti, ale spíše obrazotvorně-koncepčně. Jako „Stěnu přání“ pojmenovala obrazovou sérii realizovanou černobílými fotografiemi. Jedná se o snímky vystavených mrtvých těl z
márnice. Na každém páru nohou visí cedulka s různými přáními, které byly zemřelým jakoby přidány na cestu. Touto prací Dopitová prolíná naléhavým způsobem život se smrtí, přítomnost a nepřítom-nost. Tváří v tvář smrti se přání stává transcendentálním spirituálním gestem, které nezaručuje dosažitelnost. Tím, že umělkyně používá fotogra-fie, se nejenom ukazuje existenční reference smrti, ale také meditativně pozastavená platnost v čase, neboť fotografie je prvním časově-obrazovým snímkem v dějinách obrazů a tak vytváří neviditelnou pupeční šňůru mezi světem života a světem smrti.